Když mi Gregor v srpnu 2019 vystavil na strništi hejnko 12ti koroptviček měl jsem tenkrát obrovskou radost. Vím, že se sem tam nějaká objevila, ale když jsem viděl tu nádhernou práci osmiměsíčního pejska, tak o to byl ten zážitek silnější. To jsem ale ještě netušil, jaký bude rok 2020.
2.1.2020
Je krásné lednové ráno a já slíbil Drahušce pěknou procházku i s pesanem. Máme ještě jeden den dovolené po vánočních svátcích a asi jako každý volný den vedou moje kroky na zahradu (takovej zvyk). Jen tak v pantoflíčkách jdu zkontrolovat hospodářství. První, co mě upoutá, je synkovo omrzlé auto a hned mě napadá, že má okolo jedenácté nějakou pracovní schůzku. Vracím se pro klíče a přejíždím s ním na krásné ranní sluníčko s myšlenkou, že stihne do té jedenácté rozmrznout. Vystoupím z auta, otočím se a říkám si, co tam vzadu dělaj ty kočky? Ostřím svým mizerným zrakem a to si snad dělaj pjdej. To nejsou kočky, ale koroptve. Už docela slušně promrzlej se vracím domů a ještě nejsem ani u baráku, přichází myšlenka co kdyby. Vyběhnu schody, čapnu foťák a na dotaz Dády co je, jen odpovím, vydrž chvilku. V tričku a domácích maskáčích sypu ven s nejistou otázkou, budou tam ještě?
Jediný co mě ještě napadlo, tak vzít si teplé holínky, co jsem našel pod stromečkem. Vždyť jsem za chvilku zpátky. Jenže koroptvičky byly dost promrzlé a to jsem netušil, že po dvaceti minutách na tom budu stejně :-) Koroptvičky se jen pomalu začínají hýbat, tak po nějakých 25m, co jsem začínal fotit, jsem skončil cca na nějakých osmi. Byť to bylo jen na zahradě, tak pro mne to byl velice silný zážitek a v této chvíli asi neopakovatelný. Navíc na fotkách se v poslední době koroptve moc neobjevují, tak tento „úlovek“ je pro mne o to cennější. Odcházím promrzlý domů, aniž by koroptvičky odletěly a jen nechápajíc čučím na displej foťáku. O pár dní později přichází narychlo plánovaná těžba lesa, páč brouček se dostal i k nám, tak je vše takový trošku jiný. A to ještě netuším, co vše tento rok kromě blbého viru přinese.
Setkání druhé.
Skončily žně a na polích se začínají objevovat balíky slámy. Je krásné pozdní nedělní odpoledne. Holky si jdou zabruslit a já beru Gregora na malou procházku. Chci ještě zkusit sice už několikátou kratší neúspěšnou čekanou na srnčí zvěř, ale s kulturou, která je zde zasetá si moc nadějí nedávám. Kukuřice, řepka! Zvěř ven téměř nevychází, a když už, tak až na samou tmu. Ani se tomu nedivím, páč spousta lidí se snaží vypadnout ze svých domovů na procházky. Jdeme po strništi a já najednou vidím nějaký nepatrný pohyb. Nejsem si úplně jistý, ale Gregor už jde do obloučku a zase ten nádherný strnulý postoj, jen vlajka se mu nervózně chvěje. Tož necháváme koroptvičky v klidu a já jdu na tu čekanou. Sotva dojdu za první balíky, nestačím se divit. Koroptve jsou tady a ještě parádně spolupracují :-) Netušil jsem jak rychle a skrytě se na tom strništi dokáží pohybovat. Kohoutek i se slepičkou neustále dirigují kuřata kudy a kam, ale hlavně nemají potřebu odletět a to hodně potěšilo. Několikrát se mi stalo, že jsem ani nevěděl, že jich fotím víc, než jsem předpokládal. Prostě až v počítači bylo vidět, co se na tom strništi dělo.
Setkání třetí.
A zase to bruslení.
Sotva holky odešly, tak hned telefon od Dády. Úplně jsem se leknul, jestli se něco nepřihodilo, ale jen: „Máš tady ty ptáčky jak na ně chodíš s Gregorem“. Pár vteřin mi trvá, než pochopím o co jde a chvilka rozhodování, jestli pes nebo foťák :-) Ale nafoceno už něco máš si říkám, tak vítězí pejsek. Koroptve jsou v bramborách a nedrží, ale pomalu se přesunují, což pesana trošku zaskočilo, ale pomalu postupoval, tak za mě dost dobrý. Jenže zase neodlétají. Usuzuji, že asi kuřata přepeřují, tak je rodiče nenutí odlétat, ale spíš se držet v krytu. Vracím se domů pro foťák a po čtyřech se plížící v bramborách opatrně sleduji koroptve a zároveň majitele políčka, protože do téhle konfrontace bych se nerad dostal, ale stejně k ní jednou jednou došlo a k mému údivu jsme si pěkně popovídali, protože ani netušil, že mu něco tak pěkného běhá v bramborách.
Setkání čtvrté.
Tentokrát vyrážím úplně záměrně a naslepo, a když docházím k mezi nad bramborami, tak nestačím se divit. Jsou tam a zase fajnově spolupracují.
Setkání páté.
Protože práce nepočká, tak si jdu pěkně pomaličku na zahradu v jedné ruce Husqvarna a v druhé Stihl :) Dáda na mě z dálky mává a ukazuje na mezičku pod stromy. To si snad dělají legraci. Pily na zem a zpět pro foťák. No a to bylo poslední focení koroptviček v roce 2020. Sice se s nimi občas ještě potkám, ale už to nikdy nebylo ono.
.Jsem přesvědčen a dokonce bych řekl, že vím, kde zahnízdily, ale vzhledem k tomu, o jaký se jedná krásný a vzácný druh, tak fotit je při hnízdění si nedovolím. Prostě v roce 2020 jsem víc než s foťákem kamarádil s pilkama a jsem trošku rád, že se vše okolo lesa a dřeva podařilo nasměrovat do takové podoby, jakou jsme si asi představovali.
Vše je nafoceno na cca 8-10 ha „ kousek“ od baráku, tak jsem se ani moc „nenadřel“ :-)